sobota - 6.7.2002

Dnes byl na programu opravdový bonbónek - výjezd po slavné Grosglocknerstrasse na Grosglockner. Celá skupinka, která se chtěla tohoto vrcholu zúčastnit, vstávala již v šest hodin ráno. Tedy v době, kdy celý kemp byl ještě ponořen do hlubokého ticha. Pouze 11 odvážlivců (z toho 3 ženy), se v ranním oparu balilo a připravovalo na náročnou pouť. Vždyť Brück leží v nadmořské výšce okolo 800 metrů, zatímco nejvyšší bod, vrchol Edelweisspitze, leží ve výšce 2572 metrů nad mořem. Celkové převýšení tedy činilo 1700 metrů, které jsme museli překonat na 26 kilometrech stoupání.

Ti skuteční nadšenci mohli zvolit ještě dalších 30 km navíc, aby mohli spatřit ledovec Glockneru. Nutno podotknout, že se k tomuto kroku odhodlali pouze dva členové, kteří si tak zaslouží obdiv všech! My ostatní jsme se spokojili s krásným výhledem z vrcholu Edelweisspitzu a lahodným občerstvením v podobě dobře vychlazeného rakouského pivečka.

Samotné stoupání zabralo zhruba 2 hodiny tvrdé cyklistické dřiny, zato sjezd zpět do údolí byl dílem okamžiku. Řítili jsme se dolů 80-ti kilometrovou rychlostí, v zatáčkách jsme jen lehce dobržďovali a předjížděli tak pomalejší auta. Zatímco jsme na mýtnici čekali na ty dva, kteří se vypravili až k ledovci, přes hřeben se začaly valit černé mraky, které jednoznačně ukazovaly, k jakému účelu je matka příroda stvořila! První bouřka, která trvala asi půl hodiny, měla být varováním před tím, co nás mělo čekat za dvě hodiny.

V tomto časovém úseku jsme neohroženě ukrajovali další kilometry směrem k St.Nikolau, kde měl být poslední kemp našeho putování. Nejeli jsme ovšem po Taurské cyklostezce, ale po hlavní cestě na Bischofshofen. Vítr vál do zad, a tak cesta rychle ubíhala a naše rychlost se pohybovala okolo 30 km/h. Velkým zážitkem, (ovšem značně nebezpečným), byl průjezd tunelem, který byl dlouhý téměř 3 km. Jeli jsme po chodníčku, který se táhnul okolo zdi tunelu a byl široký sotva půl metru. Sotva jsme tento úsek překonali, museli jsme se opět schovat před deštěm. To jsme již začínali tušit, že do kempu dojedeme promočení.

Sotva déšť trochu ustal, pokračovali jsme v cestě, ovšem pouze do Bischoshofenu. Zde se obloha opět zatáhla a začalo pršet. Podle výšky mraků jsme usoudili, že to bude na delší dobu a naše předpověď se vyplnila.

Naštěstí jsme nalezli suché místečko pod střechou supermarketu, kterému ovšem v době našeho příjezdu právě končila otevírací doba. A tak, téměř bez jídla a pití, jsme čekali na konec deště. Ještě že se nad námi slitovala alespoň jedna z prodavaček, která nás obdarovala třemi vaničkami plnými broskví a rajčat. Během hodování se s námi telefonicky spojil Tomáš, který zjišťoval stav naší skupiny.

Ubezpečili jsme ho, že jsme všichni v pohodě, ovšem večeři v kempu nestihneme. Záhy jsme se dozvěděli, že i v kempu (asi 30 km od Bischoshofenu) panuje stejné počasí, a tak se zbytek skupiny dohodl, že raději zvolíme noční přejezd domů. Po krátké domluvě jsme souhlasili i my, neboť zítra nás mělo čekat pouze posledních 25 km do Salzburgu, pro které nemělo cenu riskovat noc v mokru a chladu. I přes naše hlasité protesty jsme ovšem museli vydržet tři hodiny na místě, protože nebyla možnost, jak pro nás přijet. Navíc se začala projevovat únava, měli jsme hlad a s přicházejícím večerem začala být i zima.

Ale i v těchto okamžicích se projevila zřejmě vrozená vynalézavost českého národa! Bylo nás 11, láhev alkoholu stála okolo 10 Euro a naproti byla otevřená benzinka. Takže láhev vodky, která vyhovovala námi vybrané sumě, se otočila celkem třikrát. Že vodka může zachutnat i naprostým abstinentům, můžete vidět na přiložených fotografiích. Okolo deváté hodiny dorazil náš autobus se zbytkem zájezdu a zatímco ostatní nakládali naše kola, my spráskali celý hrnec rizota! Poté jsme již nasedli do vyhřátého autobusu a cestou k hranicím jsme se stačili i osprchovat na benzínové pumpě. Noční přejezd se zastávkou v Českých Budějovicích proběhl dobře a tak jsme se brzy ráno zjevili na Zvonařce, kde jsme teoreticky měli být až pozdě odpoledne. A tak jsme se naposledy nasnídali, vytvořili pár společných fotografií a nezbývalo, než se rozloučit s kuchaři a průvodci. Poté nás již autobus rozvezl do našich domovů.

O celé akci by se dalo říci, že byla značně povedená. Ač počasí příliš nepřálo, celou porci kilometrů jsme zvládli podle původního rozpisu (až na těch posledních 25 km). Takže nezbývá, než plánovat podobnou akci i pro příští rok.

autor textu: Karel Štrobl